Díky mému kamarádovi a jeho přítelkyni a hlavně díky výbornému nápadu podniknout o víkendu – který byl, co se počasí týká, velmi krásny – výlet, jsem se mohl opět po několika letech projít podél části jedné – opravdu krásné – šumavské řeky. Tou řekou je Blanice. Ono se dá vlastně říci o mnoha místech, tedy o mnoha řekách, že jsou krásné, zde je to navíc umocněno divokostí přírody, minimálním zásahem techniky a člověka na okolní přírodu a hlavně krásou samotné řeky.
Blanice je jihočeská řeka, pravostranný a nejdelší i nejvodnatější přítok Otavy. Délka toku činí 93,3 km a je tak 27. nejdelší řekou České republiky. Plocha povodí měří 860,5 km². Jméno vodního toku bylo odvozeno od přídavného jména blanná ve smyslu protékající blaněmi. Staročeské slovo blaně znamená vlhká louka či pastvina. Pramení v Želnavské hornatině na severním svahu Lysé u bývalé osady Zlatá ve VVP Boletice ve výšce 972 m n. m. a teče severním směrem. U železniční zastávky Spálenec vtéká do Prachatické hornatiny, na jejímž západním okraji vytváří v úseku mezi Blanickým a Řepešínským mlýnem hluboké až kaňonovité údolí. V tomto úseku dosahuje svého největšího sklonu – mezi Blažejovicemi a Krejčovicemi je to 2,12%. Nad Husincem na ní leží Husinecká přehrada. Pod Těšovicemi Prachatickou hornatinu definitivně opouští a protéká napříč Bavorovskou vrchovinou. U Krašlovic vtéká do Českobudějovické pánve, kde vytváří četné volné meandry, mrtvá ramena a tůně. U Putimi na 32,8 říčním kilometru v 362 m n. m. ústí zprava do Otavy.